[Česká verze (Windows)]
[Ceska verze (ASCII)]
Miroslav Najman
Mobilní telefon bych si nikdy nekoupil aneb Orwellovská vize budoucnosti
povídka
Je 2. ledna 2021, devět hodin večer a já sedím na obvodním oddělení policie.
Sebrali mě. Je mi 54 let a já jsem prvně v životě poznal co to je, když
člověka odvádějí policajti. Zastavili mě na ulici, když jsem šel na autobus.
Obyčejná kontrola dokladů. Abych se prý legitimoval. Vyndal jsem svůj starý,
již neplatný občanský průkaz a podal jim ho. Kde prý mám svůj komunikátor.
Řekl jsem, že komunikátor nemám. Tak mě sebrali kvůli identifikaci. Abyste
rozuměli - dnes, v roce 2021 již neplatí obyčejné čipové průkazy totožnosti.
Máme komunikátory. Ptáte se, jak je to možné ?
To bylo tak. Na přelomu tisícíletí nastal obrovský boom mobilních telefonů.
Koncem roku 2000 měl mobilní telefon každý třetí obyvatel a počty se stále
zvyšovaly. Mobilní telefon jste potkávali na každém kroku, a to i tam, kde
to nebylo dvakrát vhodné nebo to vyloženě obtěžovalo. V autobusu, u lékaře,
na ulici a samozřejmě v práci. Dokonce když se sešli přátelé aby si po čase
docela obyčejně popovídali a popili, tak každý měl před sebou zapnutý mobilní
telefon. Co chvíli se ozývalo zvonění či krátké pípnutí, které oznamovalo
doručenou textovou zprávu. V té době byla již nabízena služba, která
umožňovala lokalizaci zapnutého telefonu na přání uživatele. V roce 2001 se
v USA začaly do všech nových mobilních telefonů montovat čipy k určení přesné
polohy telefonu pomocí družicové navigace. Údajně kvůli určení polohy
výhradně při tísnovém volání. Bohulibá myšlenka.
V průběhu prvních 10 let nového tisíciletí se počet uživatelů mobilních
telefonů začal blížit 95 procentům. Souběžně s tímto nárůstem počtu uživatelů
mobilních telefonů se stále více používaly takzvané komunikátory. Jednalo se
vlastně o mobilní telefon a počítač v malém společném pouzdru. Komunikátor
kolem roku 2010 umožňoval asi polovině obyvatel mnoho funkcí, od klasického
telefonování, přístupu na Internet, psaní elektronické pošty chráněné
elektronickým podpisem, bankovními operacemi, placení v obchodech, až po
vyřizování nejrůznějších záležitostí na úřadech a spoustu dalších funkcí.
Bylo to velmi pohodlné. Kolem roku 2012 se začalo komunikátorů používat v
některých velkých firmách a státních úřadech místo identifikační čipové karty.
Každý zaměstnanec měl ve svém osobním komunikátoru, kde byla schovaná vlastně
celá jeho kancelář, trvale a nesmazatelně uložena všechna data o své osobě,
včetně 3D fotografie, vzorku svého hlasu a u státních institucí i papilárních
linií kůže na palci. Vše v datové podobě ve velkém rozlišení.
Přelom nastal roku 2015, kdy parlamenty mnoha zemí schválily návrh zákona o
novém způsobu prokazování totožnosti občana. Komunikátor se stal náhradou
za čipové občanské průkazy, které tomuto účelu sloužily od roku 2006, kdy
nahradily papírové občanské průkazy. Po přechodné období byly platné jak
čipové průkazy, tak komunikátory. Tohle období skončilo loni. Od letoška musí
mít každý občan stále u sebe svůj osobní komunikátor. Při silniční kontrole,
v bance, na úřadech - všude se s ním prokážete a přes infračervený kódovaný
port si o Vás zjistí úplně vše. Původní funkce komunikátoru zůstaly zachovány
(telefonování, operace s účtem, Internet), ba co víc, byly rozšířeny o funkci
přesné lokalizace polohy s okamžitým předáváním do policejní centrály. Údajně
kvůli ochraně obyvatel proti zločincům a teroristům. Který zločinec či
terorista si s sebou bude nosit komunikátor, když ví, že je sledován, toť
otázka. Právě kvůli tomuto nedostatku je v návrhu zákonná úprava o implantaci
identifikačních mikročipů do těla občana již při narození. Nejen že člověk
musí mít zapnutý komunikátor 16 hodin denně, jinak platí vysoké pokuty za
maření výkonu dohledu policie nad pořádkem, ale zanedlouho bude mít možná
voperovaný čip pod kůží a bude z něj jen ovce, sledovaná státní a policejní
mašinerií.
Tak kvůli tomu mě sebrali. Teď tu čekám na ověření dat ze staré čipové občanky.
Moje žena už o mě ví. Poslali jí zprávu na její komunikátor. Až si pro mě
přijede, tak mě propustí a dostanu týden na zakoupení a registraci svého
komunikátoru. Komunikátor je dotovaný, je snadné si jej koupit. Prodejci
jsou na každém rohu. Když si ho nekoupím, tak prý skončím ve vyšetřovací
vazbě a časem před soudem. Pak možná i ve vězení pro lehké případy.
Ptáte se, jak mohlo vše dojít tak daleko ? Na počátku byl obyčejný mobilní
telefon. S bouřlivým rozvojem mobilních technologií se pomalu ale jistě
stávalo vlastnictví mobilního telefonu a později komunikátoru společenskou
normou. Nepsanou, avšak o to zákeřnější. To, že se časem z normy společenské
stala norma zákonná, je jen nešťastné vyvrcholení současného stavu společnosti.
Není kam utéct...
|